O tom jak jsem
oslavila narozeniny a zjistila, že i cesta může být cíl.
Dlouho opravdu
dlouho jsem čekala na svoji vysněnou rodinu s dvěma holčičkami ze San
Francisca. Nakonec jsem v Texasu a starám se o dva malé rošťáky, které bych
nevyměnila za žádnou cenu. Pamatuji si, jak jsem šílela, když jsem odjížděla na
Vánoce domů do Čech. V tu dobu už jsem chtěla mít svojí rodinu vybranou a
dohodnutý termín odjezdu. Ale nějak se nedařilo. Poté jsem si stanovila do
Nového roku. I o Silvestra jsem byla doma a mluvila s jednou rodinou po
skypu. Také nic. O nějakých 14 dní a 8 rodin déle to přišlo. Láska na první telefon. Jsem ráda, že jsem
dala na své pocity a opět mě nezklamaly. Jsem ve skvělé rodině, cítím se tu
jako doma. Čekání se vyplácí.
Dnes jsem
oslavila své už 27 narozeniny. To je fakt děs. Po krásném dni stráveným s G
(má spring break – dva týdny prázdnin) v Old Town Spring, jsme odjeli na
výbornou večeři. Co bych taky mohla jiného chtít než na hamburger. V Jax,
restaurace kde jsme byli, mají skvělé milkshaky. Neuvěřitelně přejedení jsme jeli
domů, kde nás čekalo zpívání happy birhtday’s songu a čokoládový dort. Sfoukla
jsem svíčky, ochutnali jsme dort a tím jsem si také myslela, že to celé končí.
Ale překvapení pokračovala. Jen jednou asi pět minut jsem se bavila s Kate,
že se mi strašně líbí náramky Pandora a že mám přívěsky, které pro mě hodně znamenají.
Rodina mi koupila krásný přívěsek s Houstonem. Ani nevíte, jakou mám
neuvěřitelnou radost, protože jsem našla jehlu v kupce sena. Našla jsem
poklad v moři hrozných rodin.
Poselství na
závěr: Když něco chcete, jděte si zatím hlava nehlava. Ať vám kdokoliv říká
cokoliv. Jsou to vaše sny, váš život. A ty sny se plní. Koukněte na mě.
XoXo Petra
Žádné komentáře:
Okomentovat